Tento rok jsem s partou fotografů navštívil Parc Naturel régional de Camargue. Čekala nás cesta dlouhá cca 1400km. Z ČR jsme vyjeli kolem 19 hodiny a do cíle, jímž bylo městečko Saintes-Maries-de-la-Mer jsme dorazili druhý den ráno, kolem 9 hodiny.

Rezervace Camargue  se rozkládá na pomezí regionů Provence a Languedoc-Roussilon. Tato oáza se ve svém tisíci kilometrů čtverečních rozprostírá v deltě mezi dvěma rameny řeky Rhôny, ve francouzských departmentech Gard a Bouches-du-Rhône. Oblast Camargue je chráněna od roku 1970, od roku 1977 má titul biosférické rezervace UNESCO a od roku 1986 nese titul mokřadu mezinárodního významu.

Nezastavitelný Camargue

Díky jeho poloze v deltě řeky se Camargue neustále rozrůstá. Můžou za to sedimenty, kterých sem řeka ročně donese asi 20 milionů m3.

Nezastavitelné jsou i vody Camargue. Zejména na jihu a ve středu parku se nachází jedinečný brakický solný ekosystém, který je tvořen mozaikou dun, slatin, pastvin, brakických jezer a lužních lesů. To vše ještě z jihu obklopeno pobřežím Středozemního moře.

S přítomností takového množství vody do této oblasti po staletí přirozeně přicházely četné povodně. Ty se člověku podařilo zastavit až v roce 1859, kdy byla vybudována ochranná hráz. Digue à la merjak jí říkají Francouzi, měří 20 km a je vysoká 2,5 metru.

Sen každého ornitologa

V Camargue žijí více než čtyři stovky různých druhů ptactva. Nejproslulejší z nich jsou plameňáci růžoví, kterým místní prostředí dokonale vyhovuje a kvůli kterým jsme se sem vydali. Na rozdíl od zoologických zahrad je zde můžete pozorovat v přirozeném prostředí, volně přelétávající mezi vodními plochami parku. V období jejich největší expanze jich tu můžeme vidět až dva tisíce.

Camargue je ale domovem i několika druhů volavek. Nejvýrazněji zastoupené jsou volavky bílé, které můžete najít posedávající na nízkých stromech a velmi často i na hřbetech Camargských koní. Sledujte prostor těsně nad hladinou vody a možná zahlédnete i modravý třpyt ledňáčka.

K pozorování ptactva můžete užít i rozsáhlý ornitologický park Pont de Gau nedaleko městečka Saintes-Maries-de-la-Mer. Jedna z našich cyklotras zájezdu Provence na kole v pohodě vede přímo podél něj, takže s námi ho rozhodně neminete.

K typickým zvířatům Camargueu patří i polodivocí býci, jejichž původ se odvozuje od dobytka Attilových hord. Žijí na svobodě v močálovité krajině v rhônské deltě a z jejich masa se připravuje věhlasný gardianne de taureau. Využívají se také pro course camargue, tedy nekrvavý typ koridy, kdy úkolem toreadora není býka zabít, ale strhnout mu z rohů látkovou kokardu. Za ni pak dostane body od rozhodčích.

Menší černé býky částečně pasou v bažinách honáci zvaní gardians. Ti se drží tradičního života, bydlí v nízkých bílých domcích s doškovou střechou a jezdí na bílých Camargských koních, které patří k nejstarším koňským plemenům na světě. Jsou menšího vzrůstu a jejich typické zbarvení se během života mění – hříbata se rodí šedá a až postupně s dospíváním zbělají.

Naším hlavním cílem byl ornitologický park Pont De Gau. Park má dva okruhy, malý a velký, přičemž vám pro focení stačí zůstat na to malém. Blízko vstupu do parku se pak nacházejí i dva volavčí stromy. V parku je vybudováno i několik pozorovacích observatoří.

K samotnému focení bych pak dodal jen to, že šlo o opravdový zátěžový test. První den po příjezdu, jelikož ubytování bylo až od nějaké 16 hodiny, jsme vyplnili dobu mezi tím, focením. Jenže už po pár cvacích jsem propadl naprosté frustraci. Všechny snímky k ničemu. A aby také ne, odpolední slunce v plné síle, to není dobré pro téměř jakékoliv focení. Plameňák růžový je sice dle svého pojmenování narůžovělé barvy, ale ta se opravdu na denním slunci vůbec neprojeví a na fotografiích máte jen bílou, bílou a zase jenom bílou. K tomu další světlé ptactvo, jako rackové, volavky popelavé, stříbřité nebo rusohlavé.

Téměř všechny fotografie z prvního dne skončily v koši. Hned první strom pro volavky, který celé dny okupovali hordy fotografů, se ukázal jako další zbytečná ztráta času už po pár pokusech. Nejideálnější se tak jevilo focení, od nějaké 18 hodiny do západu slunce. Fotografické pravidlo, že nejideálnější podmínky jsou okolo východu a západu slunce se tu, ukázalo jako naprosto pravdivé. V zapadajícím slunci se hned barva plameňáků změní a získává svůj typický nádech. Jednoho dne byl tak krásný západ slunce, který na východní straně, vytvořil pohádkovou oblohu s nádechy modré, fialové a růžové. Tyhle barvy se sice odrazily i na peří plameňáků, ale i tak jsem neodolal a udělal pár fotek. Světla rychle ubývalo a já si v tom opojení, nezvedl ISO, takže jsem vše fotil 300mm objektivem z ruky na časy, s kterými bych neuspěl ani s pevnou 50kou. Něco málo se ale dalo zachránit, za což jsem moc rád.

Nádherné fotografické i pozorovací zážitky pak přináší odlety plameňáků při západu slunce. Letící hejna na zbarvené obloze zapadajícího slunce, vytvářejí nádherné obrazy. K focení toho bylo dost, hejna plameňáků, volavek, kačen, malé pisily čáponohé, nebojácné nutrie. S trochou štěstí jsme mohli mít na fotkách i nádherné, velké exempláře ještěrek, vyfotil jsem si i svou první vážku r. 2014 a při odjezdu konečně i zdejší polodivoké koně v deštivém, pochmurném počasí. Co víc si přát. Jestli se povedlo, můžete posoudit na fotografiích, snad se budou líbit.

error: Obsah je chráněn (chráněno autorskými právy) !!